Týden třetí, den sedmý, do Prahy blízko, zpátky ještě víc

Neozývala jsem se taky proto, že – jak většina z vás ví – na pár dní jsem z Paříže zdrhla zpátky do Prahy. Ne že bych si to nějak extra užila a ne že bych měla čas na vás, svoje kamarády. V pátek večer jsem chtěla ale i tak jít na Elinu narozeninovou oslavu a třeba i zaskočit na načerňáckou zimní grilovačku. Nestihla jsem vůbec nic. Vůbec nic! Celý čtyři dny jsem mžourala ve světle zářivek Galerie Harfa na malinký lidi, který jsem se snažila přimět k tomu, aby mi řekli, jak se jmenujou. Ptám se – proč tohle všechno dělám, sakra? Proč jedu na otočku do Prahy? Z lásky k atletice, říká moje matka. Pche. To určitě. Nevidím jiní vysvětlení, než že jsem prostě blázen.

V O2 Areně se konalo Halové mistrovství Evropy v atletice a já tam zakončovala svůj projekt. Přijely oddíly, které se ho účastnily, vždycky padesát dětí a jejich trenéři. Dostaly volné vstupenky na šampionát. A já jim je předávala. A pak..pak jsem seděla na čtvrtečním zahájení na tribuně, děti řvaly a fandily, oči jim svítily… ta atmosféra byla neskutečná. A mě vyhrkly slzy. Ty stovky dětí mají obrovitánský zážitek z mezinárodní akce..a díky mně. Tak to asi dělám z lásky k atletice, debilnímu sportu, kterýmu jsem se snažila tolik vyhnout a začala jsem hrát divadlo, kvůli dětem, usmrkaným malým lidičkám, a kvůli tomu jedinečnému pocitu, který si chci pamatovat navždycky.

Večer jsem byla totálně grogy. Ani jsem nemluvila. Bolela mě hlava z letadla, kde přeci jen není úplně normoš tlak a vzduch, z toho nákupního centra i z těch čtyřista dětí, ktrerých jsem se první den Atletiky pro děti zeptala, jak se jmenují a pak jestli se jim čtyři atletické disciplíny, které absolvovaly, líbily, a jestli teda chtějí ten parádní diplom, který si můžou pověsit na ledničku, zarámovat nebo vyhodit do koše.

Druhý den vstávání v půl sedmé, hola hola, Atletika pro děti volá. A zas to samé, děti a atletika a jak se jmenuješ a tady máš odměnu. To samý v sobotu, to samý v neděli. A pak už jsem (ne)musela na letiště (to ne- je tam proto, že jsem si myslela, že letím o třičtvrtě hodiny dřív), párkrát jsem si pobrečela jako správná partnerka a Pražačka (ne že budete hudrat, že moje občanka říká něco jiného :D), vyčkala si půlhodinové zpoždění letu, přečetla celé noviny i s přílohou a už přistávala na Charles de Gaulla. Frantíci mi překvapivě ani neztratili kufr, za což jim z celého srdce děkuju, moc jsem v takové štěstí nevěřila. A pak..už je teď. Ozvu se zas za nějaký čas. Člověk nikdy neví, kdy se mu bude dít něco zajímavého, kdy bude mít čas a kdy se ozve básnické střevo, aby to všechno hodil na papír (čti: naťukal do noťasu). Mějte se krásně!