Týden sedmý a osmý, asi

Dva měsíce. Je to vůbec možný? Je vůbec možný, že čas běží tak rychle? Jsem tu dva měsíce a stále mi přijde, jako bych přijela včera.

Uplynulé dva týdny byly snad ještě rychlejší než ty předešlé. Velikonoce se tu nijak extra neslaví, prostě jen v čokoládových obchodech není kvalitní hořká čokoláda narovnána ve vitríně po tabulkách, ale nabírá tvaru zajíčků, slepiček a vajíček. Jinak se nic nemění. Čokoláda stále zůstává 80 procentní a výš a pařížským dětičkám je i nadále zakázáno se nazdařbůh tláskat nekvalitními cukrovinkami.

Já ale na Velikonoční pondělí zůstala nezmrskaná, a tudíž do roka uschnu. Jenom vám to oznamuju, abyste s tím počítali. Taky očekávám nějakou nepříjemnost od nějakého berana, protože jsem nedostala ani nic na sebe. Velikonoční odpoledne jsem zato strávila výšlapem na Montmartre. Děsně lidí, děsný vedro. Neva. Výhled byl a to je hlavní.

Ve středu jsem si to namířila do Prahy. Kvůli desetiminutovýmu rozhovoru, který mi může přinýst několik tisíc peněz od Visegrádského fondu. Tak uvidíme. Ne, zatím výsledky nemám. Ne, zatím nevím, jestli jsem vlastně letěla zbytečně nebo budu mít do Maďároš nějaké to éčko/forint navíc.

Praha byla nádherná jako vždycky..a já si tam připadala jako cizinec. Hlavně ve čtvrtek, ten první den. Koupila jsem si lístek jako správný turista, všechno mi připadalo děsně levný a koukala jsem po ponožkách v sandálech. K obědu řízek s bramborovým salátem a k večeři bramborák s masovou směsí. Rychle se potkat s co nejvíce kamarády a známými a v pátek večer zase rychle zpátky do města nad Seinou. O zážitcích z Prahy, jakkoliv byly převratné, tu psát nebudu. Koneckonců..tohle je blog o jiném městě.

V sobotu jsem byla nesmírně líná...venku bylo hnusně…a já po celý den obnovovala stará přátelství a dělala zas pro jednou chytrou, co se týče vztahů. V neděli bylo krásně a my Češi, co spolu občas chodíme (no schválně, kdo pochopil narážku na Poláčka?;)) jsme vyrazili do zámku v Rambouillet. Kdo nezná (tomu se nedivím), povím, že to bylo letní sídlo francouzských prezidentů. Zahrada rozdělená na francouzskou a anglickou. Nejsem si jistá, jestli jsem někdy zažila, aby zahrada měla v sobě obsažené oba aspekty. Vždycky je zahrada k zámku jen anglická nebo jen francouzská, ne? Ovšem..po té procházce si nejsem jistá..nelíbí se mi víc hraní si na přírodu, přičemž z té krajiny úplně sálá, že je umělá (předstíraná malebnost, potůčky, jezírka, kopečíčky) nebo přiznání nepřirozenosti, ovšem s tím, že pak řeka teče přímo do pravého úhlu? Tak jako tak svítilo sluníčko a byla neděle a já byla venku, což znamenalo jediné; Lence bylo fajn. Protože zámek otevíral až ve dvě, šli jsme si dát s ostatními Čechy sváču. Cítila jsem se náležitě pyšná, když jsem otevírala svoji Tatranku. A dala jsem si ji pěkně s jabkem. Češtější svačinu už jsem si v té francouzské zahradě dát nemohla. Ostatní záviděli (teda aspoň doufám). Ve třičtvrtě na tři jsme se zvedli, že dobrý a že jdem teda do zámku. Bohužel, odpověděl důležitě vyhlížející Frantík stojící v bezpečnostním rámu, ve dvě začala prohlídka a teď už žádná není. No počkejte, nechápali jsme svorně, vždyť vy tu píšete, že máte otevřeno od dvou, ne že ve dvě začíná jediná prohlídka. Frantík pokrčil rameny na znamení, že ho pocity nějakého středoevropského národa vůbec nezajímají, my si pomysleli něco o Mnichovu a zradě a šli jsme si zase sednout do parku, abychom to probrali. Jenže svačinka už nebyla, a tak se šlo na menší procházku po městě. Samozřejmě, abychom si koupili další svačinku! No a k tomu pár lahví Cidru, abychom lépe zvládli tu potupu ze zákazu prohlídnutí ne dvoustéhotřicátéhočtvrtého zámku v našem životě. Protože jsme čekali na dva opozdilce, bylo nanejvýš nutné otevřít první lahvinku. Ti dva sice přišli v okamžiku, kdy bouchnul špunt, nijak nám to nebránilo láhev okoštovat až do dna. Byl čas se přesunout kousek dál. O pětset metrů později jsem vyhodnotili, že správný čas už nastal a otevíral se proto další Cidre. Mezitím jsme zasvěceně debatovali o tom, jak je rozdíl mezi Ciderem a Cidrem. Nemůžu popřít, že má odbornost, pramenící z jednoho dvoustránkového článku v časopisu Apetit, padla na úrodnou půdu. Myslím, že po mém kratším monologu jsou si všichni jistí, jak je od sebe rozeznat, i když by jen okolo nich prošel někdo, kdo ho před měsícem nesl v bedně. Když jsem domluvila, všichni, nevím proč, cítili potřebu se zase napít.

Na téhle poslední štaci jsme zůstali celkem dlouho. Já si lehla a v tu ránu usnula. Důvod: sluníčko + cidre + můj sklon usnout kdekoliv a kdykoliv = Lenka, ze které si všichni dělají legraci, jak chrní. A pak už bylo pozdě odpoledne a my že teda Paříž volá a jelo se dom.

Následujících pár dní jsem strávila s mapami. Totiž s jejich tvorbou. Víte, v čem je pointa? Já nejsem geograf. A dělat mapy, když nemáte žádnou geografickou průpravu, je sakra těžký. V tu chvíli jsem nesnášela svého tutora, nesnášela jsem svoje téma diplomky a nesnášela jsem sebe. Ale nejvíc jsem nesnášela kočku, která mi samozřejmě chtěla děsně pomáhat, a já ji chtěla prohodit oknem.

Ve čtvrtek odpoledne jsem po dlouhé době hlídala Tomáška. Protože bylo krásně, měla jsem echo od jeho maminky, že mu v baťůžku nechala svačinu a že se po jejím snědení máme odebrat na hřiště k dalším ječícím dětem (Ok, takhle to neřekla, ale v mojí hlavě to znamenalo tohle). Koukla jsem do baťůžku a tam bylo celé jablko, jablečná přesnídávka a madlenka. Kdo neznáte madlenky, děláte velkou chybu. Je to taková malá buchtička z piškotového těsta, sladká a dobrá. A hlavně, jmenuje se madlenka. MadLenka. Chápete? Haha. No nic. Proč mluvím o té svačině? Protože se kvůli ní můj malý svěřenec málem udusil.

To jabko mi bylo podezřelý hned od začátku. Tak hlavně. Pohádku o Sněhurce znám dost dobře, nemluvě o tý story s Adamem a Evou. Jabka prostě nejsou fajn ovoce, zvlášť když jsou nenakrájený, pro tříletýho kluka už vůbec ne. Jsou prostě moc velký a ty malý lidi jsou prostě moc malý a maj malou pusu a malý zuby a pak stačí větší kus šlupky a dusí se. No a to se přesně stalo Tomášovi. Detaily vám vypravovat nebudu, samozřejmě jsem to nakonec zvládla a přitom si ještě stihla vylít vodu do baťohu, což zvlášť ocenily papírové desky s ofocenými turistickými průvodci, díky kterým jsem si vytvořila s kopírkou v knihovně velmi specifický vztah založený na vzájemné nedůvěře, a promočily se i s těmi vloženými papíry. Naše odpoledne s Tomáškem prostě začalo nadmíru úspěšně.

Vydali jsme se na hřiště. Tomášek si tam hned našel kamaráda, se kterým pomocí dlouhé ostré větve zabíjeli mravence a ohrožovali navzájem svůj zrak, a já tam ztratila mobil. To jsem v tu chvíli ještě netušila. Po nějaké době jsme se s Tomáškem totiž vydali domů, přičemž jsme skončili na dalším hřišti. Tam Tomáš spadl z prolézačky, což ale bylo v pohodě, protože předtím z ní shodil nějakou holčičku. Tak jsem si řekla, že za ten dnešní den bylo úspěchů až dost a šli jsme domů. Tam jsem uvařila večeři, dali jsme si potřebnou várku Pata a Mata a hraní s vláčky a já jela domů. V autobuse jsem si řekla, že se kouknu na mobil, kolik vlastně je. Zašmátrala jsem v mokrém baťohu, ale kromě vlhkého papíru jsem nic nenašla. Ztratila jsem mobil, řekla jsem si, a jela dál. Přemýšlela jsem, jaké jsou možnosti, pak se rozhodla vystoupit a vrátit. Bylo mi jasný, že naposledy jsem na mobil koukala na tom prvním dětském hřišti a pak už ne. A bylo mi taky jasný, že je dost pravděpodobný, že jsem sice vzala svůj mokrý baťoh, Tomáškův baťoh, Tomáškova plyšového psa a Tomáškovu plátěnou tašku, ale ten mobil, že jsem tam možná nechala ležet, propadlý mezi laťkami lavičky. Vrátila jsem se k dětskému, zamčenému, hřišti. Přála jsem si, abych byla anorektička nebo osvětimským dítětem, abych se mohla protáhnout mezi žbrdlinami. Bohužel (nebo spíš naštěstí) nejsem ani jedním. Taky to ale znamenalo, že musím ten plot přelízt. Ne, řekla jsem si, tudy cesta nevede, a šla jsem odchytit chlapa. Jakéhokoliv. Ochotného uposlechnout volání slečny v nouzi. Našel se. Ten chlap se našel. Ale ten mobil se nenašel. Alespoň v tu chvíli.

Tak jsem jela domů a přemýšlela jsem, co znamená ztráta mobilu. Vymyslela jsem i ty nejhorší možné možnosti a dospěla jsem k názoru, že si kvůli tomu mašli nehodím. Přijela jsem domů, otevřela FB, kde na mě vyskočila zpráva od Alex: Lenka, don´t panic! Mobil se našel. Někdo ho odnesl na policii a policie zavolala na poslední mnou volané číslo. A to byla Alex. Takže, dámy a pánové, happyend se konal. Zas jednou jsem měla víc štěstí než rozumu.

V pátek ráno jsem měla sraz s tutorem své diplomky, mnou vytvořené mapy v ruce jsme zadávali do počítače. Ten je snad schroustá a udělá z nich něco rozhodně lepšího, než co jsem vytvořila já v ruce. Pak jsem měla prezentaci před ostatními o tématu a vývoji své diplomky. No něco jsem tam říct musela. Dvacet minut, ve francouzštině. Peklo dostalo nové jméno. Už vím, o čem se mi bude zdát v nočních můrách. V závěrečné části, při dotazech, jsem vrhala vyděšené pohledy na mého tutora a dožadovala jsem se pomoci. Jako by mi bylo pět. Sedla jsem si zpátky na své místo a měla jsem na krajíčku. Přeci nebudeš brečet na akademické půdě, Lenko! Na akademické půdě jsem dělala mnohem horší věci, odpověděla mi ta druhá Lenka ve mně. Nějak jsem to ale nakonec ustála, po hodině si promluvila s mým tutorem a bylo mi o něco líp. Oběd tomu taky dost pomohl.

Po něm jsem opět vyrazila za Tomišulkou. Kalhoty měl obráceně, kapsami dozadu, stejně jako včera. Ach jo. Převlékneme to? zeptala jsem se. Ne, řekl Tomášek a bylo jasno. Tak jsem mu řekla, že jdeme na policii. Ne kvůli těm kalhotám, samozřejmě, kvůli tomu mobilu. Po pár metrech Tomáš prohlásil, že je unavený, že už dál nejde a kecnul si doprostřed ulice. Oukej, řekla jsem si a ignorovala opovržlivé pohledy francouzských matek. Francouzské děti šlapou totiž jak hodinky. Nějak jsem ho překecala, aby se zvednul a donutil svoje nožičky ještě kousek jít. Všechny děti, které jsem kdy potkala (včetně mě) milují, když můžou při chůzi po ulici využívat jejího reliéfu. Takže. Když je chodník obložený kostkami v různých barvách, chodí jen po tmavých plochách. Nebo jen po světlých. Případně skáčou z jedné na druhou. Chodí po vyvýšených místech, třeba obrubách, klandrech atd. a pak z nich skáčou. Prostě každý dítě má svůj styl. Tomášek má nejradši skákání. A taky když jde, volnou rukou brnká o budovy, okolo kterých procházíme. Ve čtvrtek jsem mu řekla, že až přijdeme domů, musí si pořádně umýt ruce, protože je má od těch domů špinavé. Je třeba si uvědomit, že do výšky, kde má to dítě ruce, ještě čůrají větší psi, takže ty baráky prostě eňo něno čisťoučký nejsou. No a v pátek takhle jdeme, Tomáš brnká o domy a najednou prohlásí: Doma si muším požádně umýt ruce, mám je špinavé. Yesssss! ozvalo se ve mně mé mateřské a učitelské já. Ale protože samochvála smrdí, můžu vás ujistit, že po pár metrem moje ego zas utrpělo porážku, když Tomáš strčil ruce do pusy. No nic. Některé typy žloutenky už se dají léčit, ne?

To už jsme se pomalu blížili na policejní stanici. Před ní dva ozbrojení policisté. Sakra! Řekla jsem si a začala přemýšlet, jaký zločin jsem v poslední době spáchala. Důkaz, že jsem poseroutka a ctihodný občan. I když možná za to může přirozená obava z autorit nebo tak něco. Vysvětlila jsem ozbrojené dvojici, že si jdu jen vyzvednout mobil, přičemž mě při pohledu na tenisky jednoho policisty napadlo, že ty zbraně jsou možná plastové. Přišla jsem k okýnku, vysvětlila svůj problém a stodvacetikilový pán odcupital pro můj telefon. V tu chvíli Tomáš prohlásil, že se mu chce čůrat. Jak moc? zeptala jsem se hloupě. Moc, řekl s vážností tříletého dítěte Tomáš a já věděla, že jsem v pytli. Tak jsem se rozhodla ho zabavit, aby nemyslel na svoje fyzické potřeby. Včerejší dávení jsem ustála, dnešní počůrání na policejní stanici už by bylo fakt záhul. Víš co, Tomášku, sedni si tamhle a vezmi si tu úřední propisku a ty úřední papíry a něco hezkého mí nakresli, vyřešila jsem situaci. Naštěstí můj telefon se už nesl, vyplnily se nějaké papíry a já mohla začít hledat záchod pro Toma. Po cestě domů Tomáš pozoroval ploštice. Ten se mi líbí, prohlásil vědoucně Tomáš, není to pavouk. Jo, taky důvod, proč mít rád ploštice.

Doma sváča (nakrájené nedusivé jablko atd.) a vláčky. Nějakým záhadným způsobem se mi ale Toma podařilo donutit nehrát si s vláčky celý zbytek dne. Dokonce jsme roztřídili dvě krabice, jednu s legem a druhou se železnicí! Považovala jsem to za velký úspěch, dokud Tomáš neprohlásil, že jdeme s těmi krabicemi číst do stanu. Tomáš ho má v pokoji, vypadá to jako miniaturní manéž. No nevím, no, asi je to moderní. IKEA. Něco vám ale řeknu. IKEA nemyslí na lidské pohodlí. Nebo Tomášek, nevím. Prostě a jednoduše ten stan byl pro dospělého člověka, dítě a dvě krabice hraček moc malý. To ale nevadilo, protože si to to dítě přálo a ten dospělák musel zapomenout na svoje zdřevěnělý nohy, který si nesměl natáhnout, protože to by mu čouhaly ze stanu, a to Tomáš nerad. Tomáš to nerad tak moc, že pokud to ten dospělák udělal, tak mu do těch nohou začal plácat a bušit a ten dospělák si musel vybrat mezi mravenčením v nohou a otlučenými holeněmi. K tomu si Tomášek vyžádal čtení časopisu o T´choupim (ne, já taky nevím, kdo tak debilní jméno vymyslel), což je jakýsi mutant, zkříženina člověka a tučňáka. Nechtějte vědět, jak vypadá. Ne, negooglete si to.

Za nějaký čas jsem Tomáše přesvědčila, že příhody T´choupiho jsou sice nadmíru zajímavé, ale taková večeře může být taky celkem terno. Tomáš překvapivě souhlasil, nechala jsem ho svému osudu s maxipsem Fíkem a šla se podívat do ledničky. Ačkoliv to bylo problematické, podařilo se mi nějakým zázrakem vytvořit jídlo, které se mi s ještě větším zázrakem podařilo do toho kluka vpravit.

Během odpoledne jsem přemýšlela nad dvěma otázkami. Protože políčka v diskuzi pod mými příspěvky zejí tak trochu prázdnotou (až na Terčin příspěvek! Díky, Terko, jako obvykle jsi můj zachránce!), rozhodla jsem se vás trochu pošťouchnout (hlavně Jakuba Janíka. Prý jsem ho ve svém blogu zmínila jen jednou a to je málo. Tak tady to máš podruhý, Kubíčku.).

První otázka. Říkáte „závory“ nebo „šraňky“? Nebo máte ještě nějaký jiný výraz pro tu věc, co se zvedá a klesá v závislosti na typu vozidla, které danou oblastí projíždí? Opravdu mě zajímá vaše odpověď. Zvlášť vás mimopražských. Nějaké takové přátele mám. Myslím.

Druhá otázka. Měli jste nějaké slovo, které jste říkali špatně jako malí? Nebo nějaké vlastní, vymyšlené slovo? Klasiky jako „kepuč“ se nepočítají. Já měla slovo „kolokolčikov“. Nemám nejmenší tušení, co to znamenalo, stejně jako to v té době netušila moje dobrá matka. Můj bratranec říkal slovo „wapa“ před každou větou. Vzhledem k tomu, že nebyl příliš sdílný, se jeho prohlášení většinou omezovala na „wapa jó“ a „wapa né“. Proč to tady řeším? Protože Tomášek má slovo „kydr“. Znamená to tygr.

Mějte se krásně!