Pokud si dobře vzpomínám, naposledy jsem psala o svém příjezdu zpátky do Paříže a to už je..hm..před víc jak čtrnácti dny. No takže..co jsem tu dělala ty dva týdny..no, tohle bude těžké vzpomínání :D Obávám se, že to budou spíš takové útržky.
Vzpomínám si na středu po mém příletu. Celý den jsem byla v knihovně a pracovala..a večer jsem měla domluveno se dvěma spolužačkami, že vyrazíme do muzea Eugena Delacroix. Tak jsem se po tom umolousaném dni v knihovně osprchovala, namalovala, dorazila na místo srazu..kde mi pět minut po domluveném čase přišla zpráva, že holky nestíhají. Ok, neva, počkám. Že prý jsou trochu dál, než jen chvilku ode mě. Jasně, pohoda, půjdu se projít, kde jste? U Trocadéra. Fakt mě to rozesmálo. Trocadéro je pět minut chůzí od místa, kde bydlím. Já jela na místo srazu třičtvrtě hodiny. No dobře, tak kde se tedy sejdeme. Mám prý přejít přes řeku. Tam jsem čekala dalších patnáct minut (a nafotila vám následující fotky. Poslední je pro fandy Harryho Pottera ;))
F). 
Když se holky přiřítily, vyprávěly mi moc fajn příběh o tom, proč to nestihly (nepochopila jsem ho) a že jedna z nich s námi nemůže do toho muzea (nepochopila jsem to. Ale ten důvod obsahoval doučování nějakého kluka či co..nevím). Ale prý máme jít my dvě ostatní. Koukly jsme na otevírací dobu. Končila za pět minut. Ok, dneska do muzea Eugena Delacroix asi nepůjdeme.
Když už jsme byly ve městě, vyřešily jsme problém přehnaného množství času nakupování. How girlish, řekla by jedna moje spolužačka :D
Snad bych vám mohla povyprávět něco o tom, kdo vlastně jsou moje spolužačky. Resp. jak to tady vlastně chodí. My jsme sice putovní obor po univerzitách, ale přednášky máme dohromady s reálně existujícím oborem, který nás tematicky kopíruje. Jen bez toho cestování. A dvou titulů :D A stipendia :D Ale to já stejně nemám, tak je to jedno :-P na přednáškách je nás tedy hodně, protože systém školství tady funguje trochu jinak než v Čechách. No ale o tom víc v mé složce Studentka poznává Paříž ;) Jenže vyloženě z mého programu jsme tu čtyři. Já, jeden Maročan a dvě slečny. Ruska a Ukrajinka. S Ruskou, Stephanií, jsem studovala už v Praze, Alex byla v Catanii, ale už jsme se spolu znaly trochu od přípravného týdne před začátkem školy. Kdyby to někoho zajímalo, tak jedna pracuje na tématu role jednoho petrohradského distriktu v národním uvědomění a druhá píše diplomku o identitě mládeže skrze mládežnické organizace. No nic. Jen že o nich budu občas mluvit, tak abyste se chytali :D
Nakonec jsme se dohodly, že půjdeme do toho muzea druhý den, před školou. Popravdě..jeho umění mě tolik nebere. Je to ten klasický realismus, přesně vyobrazení, první polovina 19. století, ale nedokážu to ocenit. Tím neříkám, že bych já, která jsem zakrněla na výkresech čtyřletého dítěte domeček-sluníčko-travička-stromeček za plotem, něco takového dokázala. Ne, jistěže ne. No takže uměním jsem moc zaujatá nebyla. Zato se mi moc líbil ten dům, kde bydlel. Je to fakt v centru paříže. A centrum osmimilionového města, to pach, čmoud, auta..a auta. Ale tady jste prostě zahnuli za jeden roh, za druhý..a tam bylo takové kulaté náměstíčko, uprostřed strom..pak příkré schody do prvního patra, po stranách dva a la řecké sloupy…dva pokojíčky, ve kterých žil..a venku obrovitánský malířský ateliér. Větší než ty dva pokoje dohromady,s velkými okny..připomínal mi nějakou míčovnu..a s výhledem do zahrady, která náležela k domu. A ta zahrada..úplně klidná..úplně. Vůbec nechápu. Jako by tam fungoval nějaký paralelní vesmír. Vlastně by mě nepřekvapilo, kdyby tam prošla želva se čtyřma slonama na krunýři. No nic.
Tak to byl čtvrtek dopoledne. Odpoledne měl přijít můj první den hlídání toho malého klučiny. Pamatujete si ještě na to, jak jsem byla na té večeři se představit? Ne? Neva. Takže první věc, vyzvednout ho ze školky. Přesně mezi 15:45 a 15:55. Ve škole jsem končila v 15:00. Vyběhla jsem ze třídy, ve dveřích jsem na sebe natahovala svetr, na ulici už jsem měla slušnou rychlost a zabrzdilo mě až metro, co mi ujelo před nosem. Výborně. Aspoň byl čas se vydýchat. Jak jsem zjistila později, bylo to potřeba. Čekal mě ještě jeden přestup a pak závěrečná cílová rovinka. Kilák a půl dlouhá. Jenže co by Lenka pro malý děcko, který ani nepoděkuje, neudělala. Musela stihnout ten desetiminutovej limit? No tak ho stihla. Jo, ještě jedna pointa tam je. Celou dobu se mi chtělo děsně na malou. Takže kromě toho, že jsem se bála, že to dítě nevyzvednu včas, jsem se taky bála, že tam nedojdu v suchu :D Ale nakonec se obojí zadařilo, jen jsem se okamžitě po příchodu nesháněla po Tomáškovi, ale po toaletě pro dospělé. Ty malinkaté záchůdečky pro malinkaté Francouzky mě nějak nelákaly, nevím proč :-P
A pak už to bylo v klidu. Zarudnutí z mého obličeje nakonec vyprchalo (moje fyzička opravdu není nic moc :D) a my se s Tomem vydali k domovu, hráli si s vláčky, zašli na hřiště, uvařili večeři (ta modřina od paličky na maso, kterou si přivodil SÁM, už mu skoro zmizela), já Toma předala rodičům a bylo.
V pátek se příběh opakoval pouze s tím rozdílem, že jsem Tomáška i uložila do postýlky. Rodiče si po třech letech vyrazili :D Jenže rodiče jsou rodiče a místo kina šli nakupovat a koupili..knížky o výchově dětí! Jak..rodičovské. Po příchodu se divili, že se mi povedlo uspat Tomáše už v devět večer. Já přitom předtím měla pocit, že jsem zklamala, když šel spát tak pozdě. V kolik ten tříletý klučina chodí teda spát normálně?!
Sobota přes den byla celkem nezajímavá..uklízela jsem a tak..a večer vyrazila se svými českými známi na mušle. Předtím si teda koupila sukni a pončo a náušnice, ale..to není důležité. Mušle, hranolky, víno, šampaňské, Lenka se příjemně lízla…a domů dorazila v půl druhý ráno. To jde. V neděli jsem si hrála tak trošku na tetu Sally a řešila vztahy jiných. Jela jsem hoďku za kamarádkou a pak hoďku od ní s pocitem, že už nechci nikdy řešit nějaké problémy v mém vztahu. Nikdy. Takže Davide, všichni vědí, jakej jsi hrotič a neustále se rozčiluješ. Já žádný problémy nechci, veřejně jsem to deklarovala, takže je jasný, že za všechny od teď můžeš ty :D
P.S.: Kdo bude cítit potřebu se vyjádřit k tomu, co tu píšu, odteď byste pod každým mým článkem měli najít možnost reagovat. Těším se na ty tisíce a tisíce komentářů :D