Tak se k vám zas vracím po dlouhé době, protože jsem měla pocit, že vlastně nemám, co psát (v čemž jsem se mýlila, jak už vidím svoje poznámky, co všechno vám musím sdělit) a taky proto, že poslední příspěvek mi prostě přišel nejlepší a trochu se obávám, že už lepší nenapíšu. No a nerada bych se stala epigonem sama sobě. Nakonec jsem ale tyhle myšlenky strčila někam, protože už jste se začali ozývat, kdy zas něco napíšu a jestli teda vlastně vůbec žiju.
Tak hele, žiju. Dělám, co můžu.
A zas pěkně popořádku, ať si postupně vzpomenu, co všechno jsem dělala. Víkend poté, co jsem psala naposledy, se jelo do Normandie. Byl největší příliv století a očekávalo se, že bude příboj a tak..a já hlavně v Normandii nikdy nebyla. Jeli jsme autem od Stade de France, kam jede RER B (RER jsou v podstatě takové vlaky..spojují centrum Paříže s odlehlejšími částmi, periferií, vesnicemi a polem). Já jsem si v klidu nasedla v centru, na Stade de France dvě zastávky, pohodička, žížalička. Byla jsem sama se sebou velmi spokojená, jela jsem s desetiminutovým předstihem, tak jak to mám ráda. Předtím jsem nám navíc koupila pytel oříšků v těstíčku za euro, na kterých tu totálně ujíždím, takže spokojenost. Po první zastávce jsem si stoupla ke dveřím, jakože budu vystupovat. Z dálky už jsem viděla Stade de France, zvedla jsem tašku a přehodila si ji přes rameno…a pak můj vlak vesele projel zastávkou Stade de France bez zastavení a hnal si to dál. Doprdele. Trochu jsem se rozhlédla po okolí a rozhodla se tvářit jakože „no jasně, přesně tohle jsem chtěla, jen se tak protahuju“ a zase jsem si sedla. Hele nevadí, Lenko, vystoupíš na další zastávce a otočíš to. Jenže ten po…ej vlak nezastavil ani na další zastávce, ani na té po ní…a já věděla, že jsem v pytli a že to na ten sraz evidentně nestíhám. Nakonec jsem dojela až na letiště Charlese de Gaulla!! To je třičtvrtě hodiny od centra. No nic..nasedla jsem zpět, dorazila na Stade de France..a tam mi moji spolujezdci oznámili, že čekáme ještě na jednoho, protože tomu se asi ještě o deset minut později povedlo to samé a právě dojel na letiště. Pařížská doprava totiž funguje tak, že vlaky jedoucí stejným směrem nejedou všechny do cílové stanice. Existuje totiž několik cílových stanic, takže kromě toho, že váš vlak může v jednu chvíli přejet na jinou kolej a jet jinak, než potřebujete, tak taky může obsluhovat každou druhou, třetí, pátou, desátou stanici nebo skončit ještě před konečnou nebo jet zase jenom na konečnou..nebo vlastně cokoliv. Teoreticky by vám tohle všechno měly signalizovat takové tabule na nástupištích…ale..ne vždycky fungují. Taky v některých vlacích funguje světelná signalizace; jsou rozsvícená světýlka u těch stanic, kam vlak jede. Jenže jak jsem zmínila – funguje to jen v některých vlacích. Ano, pochopili jste správně, v pařížské dopravě se vám celkem jednoduše stane, že dojedete někam úplně jinam, než jste chtěli, a to ještě o půl hodiny později.
Když už jsem u té dopravy, dovolím si malou odbočku od cesty do Normandie (vzpomínáte si? Vlastně celou dobu vyprávím o cestě do Normandie). Včera jsem jela pro Tomáška. Jak už jsem sem psala, je nutné ho vyzvednout přesně mezi 15:45 a 15:55, což je poněkud náročné, protože mám do tří školu, pak musím běžet na metro, přesedat na RER a pak běžet do školky nebo se snažit chytnout autobus. Včera jsem teda vyběhla přesně v 15:00 z přednášky, běžela na metro, stihla ho tak, že konečky mých vlasů zůstaly mezi dveřma, pak vyběhla na RER..a tam zjistila, že nejezdí. Že je zastavené po celé své trase kvůli závažné nehodě. No dobře, aspoň se vydýchám, snažila jsem se chytit jediného pozitiva, které ten okamžik měl. Vlak měl nakonec naštěstí zpoždění jen pět minut. Pak jsem běžela na autobus, který měl vyjet za dvě minuty. Dosedla jsem, koukla na hodiny a zjistila, že to stihnu, pokud autobus vyjede z té konečné včas. Jenže…pak se řidič zvednul..a odešel. Vrátil se po sedmi minutách kolíbavým krokem a výrazem „potřeboval jsem si ho vyhonit a zvednout si pár činek, abych měl super tělo a holky mi lízaly paty, tak pohodička, žádný tlaky“ a já ho chtěla zabít. Frajer libovej! Jemu je úplně ukradený, že lidi spěchaj do školky pro svoje děti! Teda..ehm..pro děti jiných lidí, ale…chápete, co chci říct, ne? Debilní pařížská doprava.
A teď už zas zpátky k Normandii. Vyjeli jsme teda o hodinu později, snědli oříšky v těstíčku, dojeli k oceánu, dali si při západu slunce víno, šli na večeři (skvělý lososový tatarák a kotlík mořských plodů), šli spát do malinkatého roztomilého hotýlku a ráno jeli znovu k moři, do té vesnice, kde měl být hezký příliv…a byl. Lezli jsme po skalách, pak až úplně k hladině, fotili se, slunce pálilo, vítr děsně foukal a mně bylo dobře, že jsem se super lidma. Koneckonců, spoustu fotek jsem dávala na FB. Pak jsme jeli ještě do jedné vesnice u moře, méně turistické…já si tam dala čokoládovou zmrzlinu, od které jsem měla konečky vlasů kvůli tomu děsnému větru…a zas jsme lezli po kamenech…a pak jsme se vydali ještě se podívat na zříceninu bývalého kláštera, kde bylo bohužel zavřeno, ale zvenčí jsme viděli aspoň něco…a pak ještě Rouen, kde byla upálená Johanka z Arku.
Další dva týdny byly prázdniny. A co člověk dělá, když má volno od školy? Dělá do školy, samozřejmě. Aspoň jsem pohla s diplomkou..
V pátek jsem si šla s kamarádkou sednout na Montmartre…pily jsme, kecaly do noci..šílenej kýč, ale bylo to super. A já měla dobrou náladu a jela jsem domů a vybíhala jsem eskalátor…a najednou ležím na těch jezdících schodech rozpláclá a koleno mi skončilo přesně na tom zubu, který ty schody maj. Zvedla jsem se, šla dál…ale když jsem potom vycházela schody už u nás v domě, napadlo mě sáhnout si na to koleno..a měla jsem ruku úplně od krve. Paráda. Druhý den jsem se probudila, koleno nemohla pokrčit, bylo mi zle, potila jsem se, děsná zimnice. Já nesnáším, když mi něco je. Jsem absolutně nemožná, pokud jsem nemocná, zraněná. Řekla bych, že nejsem hypochondr, ale když se člověku jednou za čas něco stane, tak to přece musí zkonzultovat se všemi okolo, no ne? No tak jsem já a kolokvium došli k názoru, že se to musí ledovat a že to bude chvíli bolet, jak je to naražený, a že je to vlastně v pohodě a nemám si na co stěžovat. Kulhám dodneška.
V pondělí za mnou přijela Verča z divadla. Odjížděly jsme z Prahy zhruba ve stejnou dobu, akorát ona je v Dublinu na neurčito. Vlastně přijela za mnou a ještě její kamarádkou Klárou, co je tu taky na studiích. První věc: piknik v Lucemburské zahradě. Koupily jsme děsně jídla a láhev vína a rozvalily se u paláce Medicejských..a pak jsme hrály pétanque a stařečci na nás koukali, jak jsme nemožný…a jeden už to nevydržel a šel nám vysvětlit správnou techniku. A večer na drink, samozřejmě, přece nebudem sedět doma. A druhý den večer taky, ovšem v baru, kde si můžete zahrát sumo. Prostě se navlečete do takový šílený nafukovací hrůzy a pak už se jenom snažíte najít protivníka v ringu a dostat ho na zem. Můj orientační smysl byl trochu znecitlivěn faktem, že jsem si na ten zápas sundala brýle, což je pro člověka s jedenácti dioptriemi vždycky poněkud matoucí. Jenže obrovské růžové koule si v prostoru čtyři na čtyři metry stejně všimnete. A protože jsme s Verčou obě herečky, tak jsme taky předvedly obecenstvu krásný zápas plný hekání, výkřiků, pádů a tak..a na závěr jsme si (samozřejmě) vysloužily obrovský potlesk. Klára nás sice natáčela, ale smála se tolik, že to video je úplně roztřesené a není tam vidět skoro nic. Musím říct jedno. Je to fakt fyzicky náročný…a jíst před tím burrito není dobrý nápad. To jen tak, kdybyste se náhodou dostali k nápadu hrát sumo.
A protože jsme ještě neměly se ztrapňováním se pro ten večer dost, šly jsme do karaoke baru. A najednou už byly dvě ráno..a nejelo metro. Tak jsem nasedla na kolo a jela přes půlku Paříže domů. S tím kolenem. Nebyla to zrovna procházka růžovým sadem, ale dojela jsem. Nejdřív to bylo úplně v pohodě, ale pak mě chytla děsná schíza, že někdo vyskočí z keře, okolo kterých jsem dost často projížděla, a přepadne mě. No..ježdění na kole v noci se asi nestane mou oblíbenou aktivitou.
Další den už Verča odlétala z letiště, které je od Paříže vzdáleno asi hodinu, takže tam musela jet shuttlem. Jenže ho, shodou okolností, nestihla. Přišly jsme o dvě minuty pozdě a ten bus právě vyjíždět do zatáčky. A už žádný další nejel. Stály jsme na tom autobusovém nádraží a zjistily, že je tam další paní, která ho nestihla. Za chvíli dokonce přišla ještě další holka a rozhodly se si vzít na letiště taxíka. Opodál stáli taxikáři, nějací Arabové. Řekli nám, že holky odvezou za 50 Euro za jednu, což holky okamžitě odmítly. Začala děsná vřava, ti Arabové na nás řvali, že to letadlo nestihnou a že jsou holky hloupí. V tu chvíli se k nám přidala rodina s dvěma dětmi, že ho taky nestihli a že by chtěli jet. Tak jsem se jednoho zeptala, jestli nezná nějakého taxikáře, který by měl auto pro sedm osob. Ten se na mě hnusně obořil, nadával mi a tak. Ty děti z toho všeho byly úplně vyděšené. Abych trochu zklidnila situaci, začala jsem si s těmi dětmi povídat, odkud jsou a tak..přičemž přišel znovu ten Arab a ptal se mě anglicky, odkud jsem já, na což jsem mu odpověděla, že mu do toho nic není. Pak se mě zeptal francouzsky, na což jsem mu řekla, že z Čech a že mu do toho fakt nic není. On se mě na to zeptal, jestli tam jíme brambory. Tak jsem mu řekla, že samozřejmě, že se brambory jedí i ve Francii. Na to on mi řekl, že v Paříži se brambory nejí, že tady jsou lidi bohatí a my v Čechách jsme chudí. Bylo to směšné. Úplně směšné. Urážel mě, hloupě, ani neměl pravdu, jen byl prostě agresivní. Všichni ti taxikáři byli opravdu nepříjemní, řekli, že odvezou všechny vyjma jedné ženy, za třicet euro každého. Tak jem jim řekla, že ani náhodou, buď všechny, nebo nikoho. Nakonec dorazili ještě další dva lidi. Takže celkem devět lidí, kteří nestihli poslední shuttle na letiště. Nakonec se to nějak domluvilo a jeli opravdu za třicet éček na jednoho na letiště. Já byla samozřejmě úplně vytočená, bušilo mi srdce a ještě dlouho jsem se třásla. Nikdy by mě nenapadlo, že na mě bude někdo tak hrubý! A kvůli čemu? Kvůli tomu, že jsme nechtěli přijmout jejich, absolutně směšný návrh. Taky mě napadla ještě jedna věc. Určitě tam čekají jenom na lidi, kterým ujede ten poslední bus. Tam totiž není žádné autobusové nádraží, jen nástupiště. A protože ten bus opravdu vyjel absolutně přesně, možná i o trochu dřív..jsem si jistá, že to maj s tím autobusákem domluvený.
Další den jsme měli s Tomáškem v plánu jet do Jardin d´Acclimatation. Je to víc lunapark než zahrada, ale maj tam i zvířata a různá promítání pro děti..a vláček. A Tomášek vláčky miluje. Jenže..lilo jak z konve. Tak jsme čekali, jestli se vyjasní..chvilku to vypadalo, že bude líp..tak jsme vyrazili. Jenže se opět rozpršelo..navíc autobusy jezdily nějak divně kvůli prázdninám (nebo kvůli čemukoliv jinému, pařížské dopravě je to jedno) a my museli jít dál, než jsem čekala…Tomášek schválně šlapal do louží, ale jedna byla hlubší než čekal..a byl celý mokrý..a já byla taky celá promočená..a špinavá od koloběžky, kterou jsem mu táhla..a Tomášek už fakt nechtěl jít…a tak jsem se rozhodla to zabalit a jet domů, jenže..zastávky byla děsně daleko a já Tomáše musel donutit, aby šel sám. Bylo to..bylo to kruté. Přiznávám se, že jsem na něj byla hodně tvrdá, ale..on by asi jinak nešel. V autobuse mi usnul a já ho spícího, společně s dvěma deštníky, koloběžkou, jeho baťůžkem a mou kabelkou, táhla domů.
Když se probudil, najedl a já ho usušila, koukali jsme na Pata a Mata. Jak jinak. Byl to díl, kde vynáší koše tak dlouho, než musí přijet popeláři. Tomášek se koukal a pak prohlásil, že on by nechtěl být popelář. Tak jsem se ho zeptala, čím chce být. Na to mi odpověděl: “Já budu hasič a ty budeš máma.” No..tak dík Tomášku za výběr povolání. Evidentně máš o mé budoucnosti jasno. Pak jsem se ale uklidnila, protože Tomášek se hasičem hned tak nestane..a ze mě máma taky, doufejme, nebude zas tak brzo.
Co se týče Večerníčků, miluju je. Tím nechci říct, že bych na ně koukala každý den, ale..je to prostě taková nostalgie…U hodně z nich si pamatuju, kdo je namlouval, nedám dopustit na Pohádky ovčí babičky…ale zato mám dva Večerníčky, které fakt nemusím. Neměla jsem je ráda jako malá…a teď je to stejný. Potkali se u Kolína a (jako naschvál) Pat a Mat. To první proto, že ten velký medvěd toho malého medvěda regulérně šikanuje. A to prostě neni vůbec hezký. A Pata a Mata proto, že…mám ráda, když mají Večerníčky nějakou vychovávací hodnotu, ale pohádky, jejichž vyznění je: „když seš kokot a furt rozflákáváš nějaký věci, tak je to úplně v poho a nikdo ti na to nic neřekne“, mi v pořádku nepřijdou. Zvlášť když já jsem dostala vždycky vynadáno, pokud jsem něco rozbila. Tak.
Jo, já uznávám, že je dost kontroverzní nemít rád Pata a Mata. Jak jste na tom vy? Máte taky rádi Večrníčky nebo…je to prostě pro děcka a vy už jste velký?
Taky jsem v posledních dnech hodně vařila. U mě fakt platí, že čím víc musím dělat do školy, tím víc času trávím v kuchyni. Navíc mi tu paní majitelka, když odjížděla na dva měsíce do Norska, nechala kromě kočky (o tom později) i čekanku, cuketu a herinky. Herinky, jejichž datum trvanlivosti padlo ještě v době, kdy tu paní majitelka byla, jsem se rozhodla vyhodit do koše a snažit se zapomenout, že mě paní majitelka zřejmě chtěla otrávit prošlými rybami. Zbývala čekanka a cuketa. Já nikdy čekanku nejedla, možná že někdo z vás taky ne, takže pro jistotu: vypadá to jako malinkaté bílé zelí, ale má to úplně jinou chuť a má se to skladovat ve tmě (což spousta zelinářů nedodržuje a pak čekanka hořkne). Tahle už taky byla ve stádiu „sněz mě nebo ti zkazím to jídlo, který ze mě uděláš“, takže jsem si řekla, že jí musím rychle najít nějaký teplý místečko, nejlépe v zapékací misce, se šunkou, bešamelovou omáčkou a zapečenou se sýrem. Problém byl v tom, že i cuketa vykazovala známky toho, že se brzo odporoučí do zeleninového nebe. Pro ni jsem určila pobytí v kokosovém mléce společně s dalšími ingrediencemi tak, aby z toho vznikla variace na Tom Kha Kai, aneb – jak tomu Julča říká – thajskou polívčičku. Tak tomu tak říkám taky, protože Julča má největší právo mě v tomto ovlivnit. Tuhle polívku mě totiž naučil její tatínek, který ji vaří mnohem líp než já. Jak by taky ne, když si ingredience vozí přímo z Thajska… No takže jsem na základě dvou ingrediencí vymyslela dvě jídla, na které jsem (samozřejmě) musela nakoupit spoustu dalších surovin, abych je mohla uvařit. Ale takhle já prostě funguju. Když nevím, co si vzít na sebe za oblečení, vyberu si náušnice, na které mám náladu, a k nim pak připojím oblečení. Jo, jsem divná.
Takže. Čekanka byla famózní. Povedlo se mi na ni udělat sýrovou krustičku (a co má krustičku to je dobrý, to ví každej) a co se týče thajský polívčičky, udělala jsem jí kotel a jedla ji ještě natřikrát. A protože mi zbyly žampionky, jejichž část jsem umístila do Tom Kha Kai a pak do svého břicha, hledala jsem pro ně další využití. Nakonec jsem dala rozpéct bagetu do trouby, pak ji pomazala pestem, položila na to ty žampionky opečené na másle a posypala goudou. A samozřejmě zas do trouby, zas nechat roztéct sýr, zas ho nechat zezlátnout a voilá! Krustička. Bylo to pekelně dobrý a obávám se, že i tohle jídlo zařadím do svých receptů „objeveno v Paříži“. No a dneska jsem ještě dělala quiche. No co by to bylo za pobyt ve Francii bez pečení quiche! A protože mi zbyl ještě z návštěvy Veroniky kozí sýr, byl to quiche kozosýrový, s rajčátky a pažitkou. Zatím jsem ho neochutnala, ale vypadá báječně. Tak jsem vám ho vyfotila. Ale není to nic moc. V reálu tak nějak vypadá líp, sorry. Asi bych potřebovala nějaký kurz foodstylingu…tak kdyby něco, víte, kdy mám narozeniny, mrk mrk.
S tím quichem byly trochu problémy, protože paní domácí na něj nemá formu. A to je to Francouzka! No chápete to?! Ale některé její nádobí jsem tu vůbec poprvé použila já a její kuchařské schopnosti jsou dokonce horší než mojí mámy, takže asi chápete, že jsem se vlastně neměla čemu divit. Zato jsem našla formu dortovou..a na ní nápis Dr. Oetker. Neuvěřitelný. Ta kuchyň nemá základní vybavení, a přece se tu najdou poklady…
Jo, asi se vám zdá, že tu nezřízeně žeru šílený dobroty. A máte vlastně pravdu. Na jídle nejsem schopná tu šetřit. Tedy trochu ano, ale když projdete okolo pekárny, ze které voní právě upečené croissanty, tak..můžete prostě odejít? No nemůžete. Taky se nedá odolat čerstvé baguette s máslem a ředkvičkami nebo pažitkou, posypanou solí…nebo millefeuille z listového těsta s vanilkovým krémem a jahodami. A mušle z Normandie byly nejlepší, které jsem kdy jedla. Ale koneckonců…to asi bylo i tím, že jsme je jedli na břehu oceánu, s výhledem na vodu a racky, a navíc s pocitem, že s hranolkama, cidrem a palačinkou se slaným karamelem stojí jenom dvanáct éček.
Když už jsem u toho jídla, chtěla jsem vám napsat o černochovi z menzy (to, že je to černoch, by možná nebylo tak podstatný..to jen tak, abyste si ho mohli představit). Sedí narvanej za kasou a přebírá od vás 3,20. A pozor! Přesně tři dvacet! Jakmile nemáte přesně, tak sedí a říká „van santym, van santym!“, jakože chce těch dvacet centimů. A vy sjte z něj tak vyděšení, protože vyslovuje „van santym“ s takovým důrazem na to „m“ na konci, že máte pocit, že se v tom malinkaté písmenku odráží nevyřčené, totiž „MERDE!“. Navíc to opakuje tak dlouho, dokud těch dvacet centimů někde nevyhrabete, nepůjčí vám je kamarád nebo se neodšouráte se svěšenýma ušima pro nějaké další jídlo, abyste museli zaplatit víc… Máte taky někoho ve vašem okolí, se kterým se setkáváte celkem pravidelně, ale kdo vás jako osoba dost děsí?
Mějte se fajn, myslím na vás.