A další týdny...

V úterý jsem byla na České ambasádě v Paříži. Konala se prezentace vztahů Univerzity Karlovy a Francie a já byla pozvaná, abych tam odprezentovala náš obor. Radši jsem to ovšem přenechala svojí kolegyni, která už jich má pár za sebou. Bylo mi jasné, že bych byla děsně nervózní, kymácela se na podpatcích a nakonec bych se zhroutila do první řady na rektora Zimu. Ne, dík. Mám v zásobě už velkou dávku trapasů, nemusím svoje portfolio rozšiřovat. Jenže poté, co jsem prezentaci přehrála na ty méně šťastné, ozvaly se otázky: a co si jako vezmeš na sebe? Nevzpomínáš, Léňo, že když sis balila, říkala sis: přeci nepůjdu na žádnou společenskou akci..? Ještě štěstí, že to byla akce odpolední, takže přišly na řadu mé červené šaty s jeřáby, o kterých Vojta Halama prohlásil, že ta látka vypadá jako ubrus po babičce.

Další dilema. Mám si pozvánku vytisknout? Nebylo to na ní napsáno, tak jsem si ji buransky nevytiskla. Omlouvám se tímto všem svým kamarádům zběhlým v oficiálních akcích. Nakonec pozvánka potřeba nebyla, protože..nás ani neměli na guestlistu! Paní profesorka Klusáková tak nějak zapomněla potvrdit náš zájem, a tak s námi nepočítali. Což jsem ale při příchodu nevěděla, a tak jsem nasadila svůj výraz „jsem šíleně suverénní a mám tu být a nic a nikdo mě nemůže zastavit“ a Sáře Torokové (neuvěřitelný, jak je svět malej) jsem prostě nedala na výběr. Musela mě pustit dovnitř. Vyjela jsem do pátého patra a zjistila, že z přednáškové místnosti se jde rovnou na terasu…která je vzdálená tak padesát metrů vzdušnou čarou od Eiffelovky. Byla jsem přímo ohřměna! A byla jsem ohřměna ještě víc, když terasou zadunělo „Lenko! Vás teda rád vidím!“ a přihnal se ke mně Kovář. (Pro ty, kdo netuší, pan profesor Kovář je ředitelem Ústavu světových dějin na FF UK, prorektorem UK a také byl vedoucím mé bakalářské práce. Omlouvám se všem z fildy, ale mám prostě i nefilďácké přátele. Ano, zní to neuvěřitelně, ale je to tak). A já byla tak zmatená, že ze mě vypadlo jen nadmíru inteligentní „Jéžišmarja, co tu děláte?“. Smutný začátek konverzace. A to jsem doufala, že se trapasům pro to odpoledne vyhnu. No a pak už to bylo jen samé „podivejte Lenko, jak se mi ten můj kluk podobá“ a „pojďte, musíme si udělat selfie s Eifelkou“. Bylo to taak divný potkat ho v Paříži.

No a pak už byla nudná prezentace, jeden řečník s horší angličtinou než druhý…a pak recepce. Když jsem viděla ten bramborový salát a pražskou šunku a točené české pivo..zvlhly mi oči. Jděte se vycpat, bagety!, řekla jsem si a šla si nandat brsalátu, co se mi na piditalířek vešlo. K tomu jsem si dala pivo…a pak ještě štrůdl. Když už, tak už.  Štrůdl teda dělám lepší, tohle byla jen taková jablka v listovém těstě, tak jsem musela slíbit Alex, že jí štrůdl upeču. Se skořicí a rozinkami a oříšky. Nevím teda, jak to půjde z toho jejich listového těsta, je jiné, než to naše…ale pokusím se. Taky jsem se zavázala naložit camembert (hermoš tady prej ve Francii nevedou, bo co).

Seznámila jsem se s Čechy, kteří do Paříže přišli po okupaci v 68, s mladým zaměstnance ambasády starajícím se o obchodní záležitosti..ode všech dostala vizitky..hustý. Docela se mi to zalíbilo. Existuje nějaký ekvivalent filatelie, kdy člověk sbírá vizitky? Že bych si taky nějakou udělala? A co by tam bylo napsáno? „Něco-jako-historička, amatérská kuchařka a herečka a občasná hlídačka dětí Lenka Rudová“? Takový Ferda Mravenec, práce všeho druhu? Hm, asi ne.

A pak najednou koukám (přes ty vizitky, haha) a vidím Dagmar Havlovou. Tak kouknu ještě jednou, protože jsem si nebyla jistá, jestli mi ty vizitky nezastřely mozek..a furt tam stála. Obarvený zrzavý vlasy v culíku, zlatá čelenka, svítivě růžová košile, strakatý přehoz, hrozně výrazné líčení. Působila vedle všech těch elegantních Francouzek v jednoduchých kostýmkách jako pěst na voko. Bylo mi to..tak nějak líto. Asi jsem ztratila iluze.

Dneska jsem byla s Michalem, mým pařížsko-brněnským kamarádem (ano, je to Brňák a je docela príma. Asi ňáká chyba v Matrixu…) ve Fondation Louis Vuitton. Pořádají se tam výstavy, ale popravdě..ta budova je jedno velké umělecké dílo. Fotky bohužel nemám, tak si to vygůglete, pokud máte zájem :D Opět jsem užasla nad tím, jak krásné stavby se mohou postavit a opět mě zamrzelo, že Praha nic tak pořádného nemá. Vždyť ta budova ani nemusí být v centru! Může být někde dál, ale..pokud bude stát za to, tak si tam ti lidi cestu najdou..jako tady. Fondation Louis Vuitton je fakt až na okraji města Paříže (pak jsou samozřejmě předměstí, ale to se nepočítá), v Buloňském lesíku. Doprava tam je šílená..a přesto tam bylo dneska narváno. Možná i kvůli výstavě. Mezi nejznámějšími díly byl Kupka (jeho díla zapůjčila Meda Mládková), Munchův Křik, Matisse, Kandiski (toho mám obzvlášť ráda), samozřejmě Picasso, Monet a spousta dalších. Nádherná výstava. Těch děl nebylo moc, ale kompozice fakt skvělá. No, nějaký teoretik umění by vám k tomu asi řekl víc.

Jo a dnešek, kromě té skvělé výhry, je ještě fajn v jiné věci. Pamatujete, jak jsem v dubnu letěla do Prahy jenom kvůli tomu desetiminutovému pohoru? Aby mi dali stýpko na studium v Budapešti? Tak jsem ho dostala. No..to jen tak, abyste věděli, protože už se mě dost z vás na to ptalo, jak to vlastně dopadlo…v Budapešti si budu moct pořídit o pár langošů víc.

Mějte se fanfárově! Lenka